 |
|
     |
 Slunovrat7 dní na pieskochKeď prišiel Herbert Richter v roku 1960 prvýkrát do Adršpachu, okomentoval to slovami: „Stačilo len vybrať ruky z vreciek a strčiť ich do špáry...“ A naozaj, Richter sa pustil s chuťou do práce, čoho výsledkom boli najkrajšie a najodvážnejšie prvovýstupy tej doby. Fantastické línie s minimom železa, v ktorých sa strieda ťažké špárové lezenie s jemným stenovým „tancovaním“.
Bol to už tretí lezecký deň v Ádri. Brušká na prstoch ma štípali ešte z minulého víkendu s Alešákom v saskom Rathene a všetky krvavé šrámy, začínali protestovať. S Rasťom sme si ráno vyliezli jednu z najkrajších a najdlhších stenoviek v celom Adršpachu (Elektrické křeslo VIIIb na Kata) a išli sme sa zložiť pod Starostu. Pred očami som mal obrázok v knižke legendárneho „Lanča“ (Miroslav Šmíd), ako sa spolu s Tomášom Grossom, vyškerení držia okolo ramien a pod fotkou je komentár- po prelezení Slunovratu na Starostu... „Dodnes jsou to nezapomenutelné chvíle, když sme po výstupe z klukama leželi pod skalami celí odření a k smrti zmožení a smáli se štěstím a měli ze svých výkonů pocit místrů světa...“ Prvý kruh sa pomaly vzďaľoval a spolu s ním aj pocit bezpečia. Ľudia, dole na turistickom okruhu boli každým ďalším krokom menší a vzrušenie narastalo. Čo bude ďalej? Pôjde to? Ako sa lezie to rozšírenie? A tam? Pôjde tam smyčka? Obdivujem ľudí, ktorí tieto veci neriešia. Proste sa postavia pod skalu a lezú. A lezú dobre, krásne, bezchybne... „... vzal jsem toho usměvavého kluka s trochu vyvalenýma očima na první vážnější výstup – byla to stará pětková cesta na Sfingu. Když jsme pak šli kolem nástupu na Skalní korunu, tak jsem mu navrhl, ať zkusí vylézt dost obtížnou spáru ke druhému kruhu jako první. Hned se do toho pustil, čistě přelezl kolem prvního, nad ním vysíleně spadl, ale hned nastoupil znovu a k tomu druhému kruhu dolezl. Bylo mi jasné – takový talent tu ještě nikdy nebyl. Od té doby Kokša lezl, ale jinak než my. Dával do toho všechno, lezl každou volnou chvíli, s kýmkoliv a cokoliv...“ Najväčšou odmenou, akú môže lezenie na pieskoch ponúknuť, je zápis do vrcholovej knižky. Zavŕzga krabička, prelistuješ stránky so staršími výstupmi a na prvé voľné miesto sa zapíšeš. Najskôr dátum, potom názov cesty a nakoniec mená. Potom odložíš ceruzku a ešte si chvíľu listuješ, len tak pre radosť. Vidíš mená kamošov, vidíš mená, z ktorých sa za tie roky už stali legendy, vidíš cesty ktoré sa lezú a vidíš aj to ako často... „ Do vrcholové knížky se také musí napsat obtížnost výstupu. Tehdy nám to lezlo, a přesto jsme dostali zabrat, určitě bychom dali VIIc, ale snad jsme se styděli jeden před druhým, v té době se dělalo, že tak dobrý nikdo nejsme, abychom vylezli nejvyšší obtíže, VIIc. Stupnice se nerozšiřovala nahoru, nebylo VIII ani IX nebo X. Všechno těžké bylo jen VIIc. Shodli jsme se, že to bude VIIb. Hotovo, zapsáno. Slezli jsme ke slaňovací skobě, protáhli lano a každý na jedné půlce začali slaňovat do údolí.“ Slunovrat bol zážitok. Cesta, na ktorú sa oplatilo počkať. A zopár takých ešte mám... Z posledných 10 dní, bolo 7 lezeckých. Alešák ma povodil po krásach saských pieskovcov od Bielatalu, cez domovskú oblasť Bernda Arnolda- Brand, až po úchvatný Rathen. S Rasťom sme zase blúdili adršpašskými tiesňavami v skalnom Meste a v Království.
Text: Maroš 
|
| © HK IAMES LEVICE 2009 - 2024 | |